_Příběh Jana Zajíce


01/ 21. SRPEN 1968 OKUPACE ČESKOSLOVENSKA

 

Proč?

Černým okamžikem našich novodobých dějin je noc z 20. na 21. srpna 1968. V tuto dobu, bez vědomí tehdejší vlády, překročily armády pěti států Varšavské smlouvy, našich tehdejších spojenců, československé hranice. Na šokované obyvatelstvo mířily kulomety vojáků Sovětského svazu, Polska, Východního Německa, Maďarska a Bulharska. Samotný akt okupace byl zdrcující, ale neméně hrozné a devastující byly následky – dvě desetiletí normalizačního režimu. Důvodem k okupaci se stala obava komunistických vůdců v zemích východního bloku z liberalizace režimu v tehdejším Československu a z postupné demontáže komunistického systému. Invazí spojeneckých vojsk byl tento vývoj radikálně zastaven. „Operace Dunaj“ se stala největší vojenskou akcí v Evropě od 2. světové války.

Postup invaze

Velmi rychle byla obsazena většina důležitých měst a strategických míst v tehdejší ČSSR. Naše armáda, která měla na starosti obranu hranic, dostala rozkaz nezasahovat. Narychlo svolaný sjezd KSČ (později anulovaný) ještě stačil invazi odsoudit. Došlo k zatčení a internaci československých politických představitelů – Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka a dalších. Vláda pak byla pod nátlakem donucena v Moskvě podepsat protokoly, jimiž s invazí souhlasila jako s bratrskou pomocí. Pobyt sovětských vojsk byl „legalizován“ smlouvou o jejich dočasném pobytu, kterou Národní shromáždění schválilo v říjnu 1968. Vojska však u nás zůstala až do roku 1991.

Po dvou dnech bylo sovětské velení v Praze nuceno vyměnit zdemoralizované jednotky a nahradit je jinými. Vojáci pak měli přísně zakázáno navazovat jakékoli styky s domácím obyvatelstvem. Symbolickou památkou na ruskou invazi je kulometnou palbou dodnes viditelně poškozená fasáda budovy Národního muzea, kterou okupanti zřejmě mylně považovali za budovu rozhlasu.

 Reakce lidí

Existuje mnoho emocionálních popisů prvních dnů okupace…, např:„Na cisterně stálo i sedělo plno mladých lidí, kteří mávali zkrvaveným československým praporem. Byla to krev první oběti surového vpádu, sedmadvacetiletého Zdeňka Příhody, který se v Karlíně na svém mopedu hrdinsky postavil do cesty přijíždějícímu tanku. Ten nezastavil a zarachotila z něj kulometná dávka.

Ostatně již od samého rozbřesku projížděly městem v lehkém letním deštíku četné nákladní vozy, na nich visely hrozny mladých lidí s národními vlajkami i prapory. Do houkání vozů zaznívalo skandované „Praho, probuď se!“ Na chodnících stály v té době již početné davy. Pražští studenti i jiní mladí lidé vycházeli neohroženě před jedoucí tanky, drželi se přitom za ruce a volali: Dubček, Svoboda!“ Masové spontánní protesty trvaly řádově dny, poté se však pomalu začala šířit rezignace. Život se vracel alespoň zdánlivě do starých kolejí. Jenom mládež, studenti stále ještě s obdivuhodnou vytrvalostí odolávali tlaku a poraženeckým náladám.“

Oběti okupace

Okupace si vyžádala ztráty na lidských životech a vážně zraněné. Velmi krvavé byly např. střety sovětských vojáků s neozbrojeným davem v okolí budovy Československého rozhlasu v Praze. Oběti byly hlášeny také z jiných měst a obcí (z Liberce, Brna, Bratislavy, Košic, Popradu a dalších). Připomínají je dnes pamětní desky na místě, kde zahynuli. Celkem si okupace Československa do konce roku 1968 vyžádala 108 mrtvých, zhruba 500 těžce a stovky lehce zraněných.

Útržky ze vzpomínek pamětníků

„Po hlášení v rádiu jsem se šla podívat ven a spatřila kolony vojenských aut. V ten moment jsem si vzpomněla na vyprávění rodičů o roce 1938 a pomalu se mě zmocňovala panika, že vypukla válka.“

„Další den jsme si s bratranci hráli v lese, kde se před námi najednou objevil tank. Kolem pobíhali vojáci, ale my jsme jim vůbec nerozuměli. My se lekli a začali utíkat. Později jsem se dozvěděla, že ruští vojáci měli staré československé mapy a nevěděli, kudy se
dostat na hlavní cestu.“

„Ráno jsem se budil za podivného hukotu, směrem do Čech a na Prahu létaly velké počty letadel a vzdušných transportérů, nikdo neměl tušení, co se vlastně děje, všude panoval zmatek a fabriky byly zastaveny, nikdo nešel do práce. Nejhorší byl pohled na nákladní rampu šumperského nádraží plného vojenských transportů, sjíždějících tanků, které pak celé noci rachotily pod okny lidí. Část Jesenické a povrch celé Lidické ulice byly zničeny pásy tanků při transportu do kasáren.“

„Byl to šok a všichni měli velký strach z války, povolávacího rozkazu pro manžela, nedostatku jídla a potřebné péče pro děti. Vše umocnila vzrůstající panika. Například se tvořila obrovská fronta před zavřenou samoobsluhou, kam pouštěli ze strachu před rabováním jen po deseti lidech a omezili nákup mouky, cukru, mléka a konzerv.“

„Rozhlas vysílal zprávu, aby lidé odstraňovali tabulky s názvy ulic a domovní čísla, a tím se co nejvíce okupantům zkomplikovala orientace ve městech.“

„U hotelu Grand byly odstavené tanky, byla tam spousta polských vojáků, kluci tak 18-22 let, lidé je zastavili a nechtěli pustit dál, sem tam i někdo pořvával a vybízel je, aby se otočili a odjeli domů, že tady jsou zbytečně. Samotní Poláci byli vcelku vyděšení a většina z nich ani nevěděla, kde jsou.“

„Už jsme z rádia věděli, že tu jsou Rusové. Jednoho vojáka jsem se rusky slušně ptala, proč tady jsou. Neodpověděl, jen odvrátil pohled. Vrátila jsem se domů a brečela jsem. Celý den a noc. Byl to jeden z nejhorších dnů v mém životě.“

„Vždycky jsem měl za to, že od komunistů se dá očekávat všechno, co vůbec člověka může napadnout, i to, co ho napadne stěží. Říkal jsem si ale, že když jsme přežili válku, přežijeme i toto.“

Vzpomínky ruského novináře

Zpravodaj sovětského listu Izvěstija vzpomínal na okamžiky invaze takto: „V noci z 20. na 21. srpna jsem seděl ve zpravodajském středisku. Najednou zazvonil telefon. Volal zástupce šéfredaktora Rudého práva: „Poslechni, vaši už jsou tady.“ Neuvěřil jsem mu. Měl jsem za to, že hrozba vstupu vojsk je naprosto absurdní. On ale zavolal znovu: „Jen si poslechni ten rachot.“ Otevřel jsem okno,v nebi to hučí. To každých 30 vteřin letěly směrem k Ruzyni ruské Iljušiny. Zapnul jsem rozhlas a uslyšel vzrušený hlas z Pražského rozhlasu: „Všichni, kdo nespíte, vzbuďte ty, kdo spí. Je tu důležitá vládní zpráva. Vojska SSSR a Varšavské smlouvy, která porušila spojeneckou smlouvu, přešla hranici Československa.“ V ulicích se ráno začali scházet Pražané a bouřlivě se rozhořčovali. Dal jsem se do hovoru s našimi tankisty. Byl jsem překvapen. Jeden si myslel, že jsou v Německu. Druhý řekl, že přijeli bránit Čechy před fašisty, kteří se je chystají napadnout. Opakovali zkrátka všechny ty propagandistické bludy…“

Sdílet na :